Stařešinové rodů

Stařešinové rodů ovládajících často celou síť vesnic nejsou pevně zvolenými poslanci s jasně danou délkou funkčního období či doživotní imunitou. Naopak – jejich zástupci rotují ve sněmu podle toho, které oblasti jsou nejvíce zasažené aktuálními problémy a kterých se týkají projednávané kauzy. Obecně se totiž má za to, že ať už pocházejí odkudkoli, stařešinové vždy reprezentují samotnou povahu vesnického lidu. A vesničané mají ty požadavky přece jen většinou stejné: chtějí požehnání pro úrodu a dobytek, nějaké to duchovní vedení a jistotu, že pole nepošlapou vojska nebo Křižíkovy mechanické vymyšlenosti a ghůlové a vlci nepřijdou v zimě moc blízko k jejich příbytkům.

Na Sněmu nečeká stařešiny jen obvyklá politická agenda. Využili významné události k tomu, aby tu mezi sebou zápolili o titul vrchního stařešiny. K němu se sice neváže o mnoho více vlivu a moci, ale je neskonalou poctou pro svého nositele. Na hromové holi vrchního stařešiny najdete u značek jednotlivých rodů tu více, tu méně zářezů. A je otázkou cti pro každého ze stařešinů (snad až na Blouznivce od Nové Paky) získat zářez právě v tomto podivuhodném roce dvou Draků. Přinese to dobrou úrodu a potěší předky.


Východní Čechy

Skaláci – Lojza Jirásek

(* 23. srpna 51) – 44 let

Pochází ze starého selského rodu, usazeného kolem východočeského Hronova a Náchoda, oblasti proslulé svým textilním průmyslem. V čele klanu přitom stanul čirou náhodou. Původně byl rodiči vyslán na studia do Prahy a nejspíš by si zvolil akademickou dráhu, kdyby se jeho otec Joska, dlouholetý skalácký stařešina, nezapletl do pašování ilegálních katolických relikvií ze spáleného Polska. Adepti Josku Jiráska spravedlivě potrestali a za zkonzumovaného stařešinu tak bylo nutno najít náhradu. Na rodové radě se situaci rozhodl zachránit právě Alois. Od charismatického intelektuála, který pilně pracoval na své literární kariéře, to nikdo nečekal. Lojza riskoval vše – nikdo totiž netušil, zda Drak nakonec Hronovsko a Náchodsko neosadí některým z rozrodů z přelidněného okolí Brna. Alois ale Skaláky v kraji udržel. Těžko říct, co vše za to u dvora slíbil, ale jisté je, že před Drakovým zkoumavým zrakem prošel.Alois tvrdě potřel kupčení s polskými relikviemi a podél hranice jeho rodových držav se na nejednom stromě dodnes houpá vyschlá mrtvola pašeráka, kterou tam Lojza vlastníma rukama „poujesil“. Právě v těch dobách do jeho chalupy přibyla druhá manželka a za nějaký čas i třetí a čtvrtá. Stádečko Aloisových potomků se tak rozšířilo na nějakých třicet kousků a nezdá se, že s rozšiřováním rodiny skončil. Skaláci se sice tradičně přiklání k uctívání smyslné bohyně Mokoš, ale Aloisovo pojetí plodnosti překonává i jejich standardy. Už to by stačilo, aby jej jeho lid uznával coby bájného borce ze starých pověstí českých. Lojza si ale získal respekt i jako podmanivý vypravěč, poněkud neortodoxní rozhodčí mezilidských sporů, a když před nedávnem zemřela stařičká místní kněžka, přisvojil si i roli hlavního skaláckého kněze bohyně Mokoš. Není kumulování funkcí poněkud zrádné? Na superstařešinu se už několikrát upřel pátravý zrak Drakovy konzistoře kultu. Na sněmu má proto nejen hájit práva Skaláků na skrovnou žílu měňavce, která se vyskytuje pod některými jejich vesnicemi, ale možná i samotnou svoji existenci. Jediný, kdo si ze zlověstných mračen na obzoru nic nedělá, je sám Lojza. Právě prý totiž dopisuje své klíčové dílo pracovně zatím nazvané Temno. A tím se teprve zapíše do historie!

Tedy alespoň v to doufá – jeho největším strachem je obava z toho, že by se jeho pečlivě budované renomé začalo rozpadat.

2
2
3
1
1
1

Cool faktor: hyper populární pološaman, burcovač národních nálad, literát, boj o odkaz


Blouznivci – Karel Sezemský zvaný Rukavičkář

(* 27. října 60) – 35 let

Karel, vždy tak citlivý a blízký duchovnímu světu, strávil mládí jako chráněnec Lichtenštejnů, ale v rané dospělosti odešel k Dračímu dvoru. Léta strávená v Brně ale zřejmě Karlovi nepřinesla kýžené prozření. Nakonec skončil před deseti lety na Novopacko, kde nalezl své pravé soukmenovce – početné rody jinak negramotných brusičů polodrahokamů nadaných obzvláštní citlivostí k vnímání jiných světů a ke komunikaci se záhrobím. Ti se také jako jedni z mála odvažují vzývat pochmurnou bohyni Moranu, která dohlíží na brány mezi naším světem a světem mrtvých.

Sezemský prý hned několik dní po svém příjezdu napůl omylem vyvolal jakéhosi neznámého mocného ducha, a tak se brzy stal vůdcem těchto tak řečených Blouznivců. A právě Sezemský se také zasadil o hmotnou pomoc nedaleké karanténou postižené oblasti Reichenberg. Novopačtí už několik let nechávají na hranicích karantény potraviny i potřebné nástroje a jen díky nim přežily reichenberské děti několik vln hladomoru.

Jak je ale možné, že praktiky a myšlenky Blouznivců nechává Drak bez potrestání? Patrně za tím stojí fakt, že po generace předávané mistrovství v broušení drahých kamenů je tímto takřečeným spiritismem přímo ovlivněno a fantaskní bizarní tvary, které dokáží novopačtí vybrousit z kamene, nelze s ničím srovnávat. Mnohé z těchto skvostů našly místo v Drakově pokladnici, jiné patří k oblíbeným suvenýrům diplomatických delegací. Dvůr zatím dosud milostivě přehlížel i šeptandu, že většina z obyvatel této podivné enklávy praktikuje abstinenci a vegetariánství. Z pozice zjevných outsiderů je ale i tak každý výjezd Karla Sezemského k Dračímu dvoru cestou, která může být jeho poslední. Zvlášť nyní, kdy nový Drak zcela jistě přehodnotí postoj k dosud tiše tolerovaným odlišnostem. 

Sezemský sám navíc nese veliký plamen.

2
1
1
1
3
1

Cool faktor: spiritismus, komunikace s mrtvými, novodobý Mojžíš, zodpovědnost za svěřené duše


Chodové – Janina Sladká Kozina zvaná Psice

(* 19. října 55) – 40 let

Chodové už od 14. století hlídkovali na západních hranicích království. Během 17. století byli sice poníženi robotou a ztrátou svých práv, což vedlo k povstání vedenému Janem Sladkým Kozinou a dalším restrikcím, po příchodu Prastarých ale Chodové rychle pochopili, na čí stranu se mají dát. Protože disponovali ukrytými zbraněmi, v krátkosti dokázali vybavit celou jednu rotu sebevražedných záškodníků, kterou dali plně k dispozici Králi králů a jeho armádě. Tento čin nezůstal bez odezvy a Chodové se tak dočkali nejen znovuuznání svých práv, ale ještě i rozšíření pravomocí. V celém chodském kraji se od té doby velmi rozmohlo uctívání Svantovíta – nejbojovnějšího ze slovanských bohů. Dnes jsou jejich oddíly nasazovány nejen na hranice s Ocelovým císařstvím, ale i pro boj s vnitřním nepřítelem a na rizikové úseky hranic Říše – aktuálně třeba k Reichenbergu či do Mrtvé země. V této roli už roky spolupracují s valašskými Portáši – byť tato spolupráce má spíše rysy otevřeného  soupeření, v němž, zdá se, Chodové navíc suverénně vyhrávají… Oba útvary dnes rozděluje hluboká nenávist, a přesto musejí Chodové s Valachy z nařízení Draka úzce spolupracovat. 

Janina Sladká Kozina přezdívaná Psice je velitelkou chodských hraničářů a nejvyšší chodskou stařešinou. Respekt si vydobyla nejen odkazem svého předka Jana Sladkého Koziny a svými bojovými schopnostmi, ale i charismatem a prudkou nekonvenčností, která někdy hraničí až s absolutní arogancí. Každého jiného by za takové chování okamžitě zašlapali do prachu, ale ne tak Janinu. Extrémní oddanost Chodsku a sounáležitost se svými hraničáři projevuje nejen slovy, ale i činy. Ať už se selhání v akci dopustil kdokoli, Janina vždy bere zodpovědnost na sebe. A ti, kteří viděli, s jakou samozřejmostí přijímá tradiční bičování, nemohli jinak, než aby ji zbožňovali ještě víc – a nikdy už její důvěru nezklamali. 

Na oplátku si Janina ve svém soukromí může dělat cokoli a nikdo si nedovolí pronést jediné křivé slovo. O rodový statek Kozinů v Újezdu u Domažlic pečují za její nepřítomnosti tři její manželky, které společně vychovávají sirotky po padlých hraničářích, kterých se Janina ujala a dala jim své jméno. 

Jako velitelka chodských hraničářů Janina důsledně plní úkoly jí svěřené, a ještě si najde čas na nějakou kratochvíli – například nikdy nezaváhá, když může Valachům uškodit a Chodům přilepšit – a daří se jí to. O to podrážděnější je nyní, když se Karolinka Baran Garguláková rozhodla, že tuto hru bude hrát s ní. Protože ač je Janina sebejistější v kramflecích, má svá slabá místa.

2
2
3
3
1
2

Cool faktor: excelentní velitel, radikální náboženské názory, žízeň po dobrodružství, osudová nemesis, povinnosti vs. touha


Morava

Radochovci – Raděna Radochova

(* 27. dubna 70) – 25 let

Mytický kopec Radhošť je protkaný podzemními chodbami, tajnými svatyněmi a sály se zbojnickými poklady či jeskyněmi s výzdobou ze stříbrných rampouchů. A všude tam, kam padá jeho stín a ještě dál, žije klan elitních uctívačů boha Radegasta: Radochovci. Nikde jinde snad slovanský kult tolik neprorostl do každodenního života obyvatel. Radochovci se obracejí na svého boha několikrát za den, na jeho počest nosí helmy či čapky se zvířecími rohy, ve velkém mu obětují skot a rozhodně se nerozpakují přidat i lidské oběti. Být usvědčen z jakéhokoli těžšího zločinu na území Radochovců znamená jednosměrnou vstupenku na Radegastovo obětiště. Hlavním zdrojem obživy Radochovců je chov zvířat a hlavně dobytka.

V čele Radochovců stojí aktuálně Raděna Radochova, nejmladší dcera věhlasného stařešiny Rožaty Radocha. Své dospívání strávila osamocená v kopcích se stádem dobytka, o které se starala. Když jedné zimy, to jí bylo sotva patnáct let, sama odrazila útok smečky ghůlů a vlků, obdržela prý vizi od samotného Radegasta, který jí přikázal obětovat k jeho slávě celé zachráněné stádo. Krev zvířat se prý nevsákla do země, ale vytvořila rudé jezero, z něhož chodili Radochovci pít ještě několik let. Byl z toho tenkrát docela poprask, ale vícekrát už se Radegast Raděně neohlásil. 

Proto když Rožata před dvěma lety zemřel, vznesla Raděna nárok na uprázdněné křeslo stařešiny a ve slavném zápolení suverénně přemohla své starší bratry Račena a Rouse. Jako vůdce klanu okamžitě znásobila počet obřadů k Radegastově slávě. 

Raděna v honbě za Radegastovou vidinou odsouvá a neplní své povinnosti. Šeptá se, že užívá tajných bylinných směsí a dlouhé noci nespí, aby k sobě znovu přivolala Radegastovo bloudící neprobuzené vědomí – zatím však marně. Její posedlost ale bohužel neblaze ovlivňuje každodenní život kraje. I když Račen stařešinské zápolení nepřežil, Rous se z utrpěných zranění vyléčil a myšlenky na vedení Radochovců se prý nevzdal. A Raděna mu svou nedbalostí hraje do karet. Navíc se šeptá, že konzistoř kultu hodlá prověřit správnost Radegastova uctívání. Raděna ale jako by nedbala na nebezpečí, která hrozí nejen jí, ale postihnou samozřejmě i celý klan Radochovců.

2
2
1
3
2
1

Cool faktor: rohatá fanatička, boj o moc, rituály, pěstní zápasy, extrémní zážitky, ničivé obsese


Slováčtí Zámoravčíci – Košta Rišák

(* 23. května 53) – 42 let

Lid žijící na Slovácku, zvaný též Zámoravčíci, má stařešinů samozřejmě hned několik. Zámoravčíci se tradičně živí vinařstvím a ovocnářstvím a jejich víno a pálenka mají v celé říši velký zvuk. Mezi úhlednými sady a vinicemi se nacházejí mnohé posvátné háje Vesny  – místní skládají bohyni jara květinové i jiné obětiny, aby do svých životů vnesli ještě více mládí a bujarosti a zajistili si dobrou úrodu. Jsou proslulí svou přátelskou povahou a téměř permanentní lehkou podroušeností. To je samozřejmě obrázek, který chce vidět Brno nebo Praha. Říká se, že Zámoravčíci pod bodrou slupkou skrývají prázdnotu a smutek. Že si v každé zámoravčické chalupě po večerech vyprávějí o vládě legendárního krále. A že prý tajně doufají, že král jednou znovu povstane a sjednotí Zámoravčíky pod svou korouhev. Ale to jsou jistě jen takové povídačky ze sklípku, co se Brňákům a Pražákům honí v palici u osmého okoštovaného vzorku…

Košta Rišák reprezentuje vesnice kolem Uherského Hradiště. Stařešinou se stal po své sestře Rozině – legendární Rozině Rišákové, která přidala na hromovou hůl vrchního stařešiny hned sedm zářezů a její rekord pětileté nepřerušené vlády zatím nikdo nepřekonal. Jenže jak Rozina rychle zazářila, tak rychle shořela – před dvěma roky ji patrně někdo otrávil. Koštu poté na post stařešiny dostrkali jeho soukmenovci, nejspíš z úcty k Rozině. Jenže Košta ví, že z Rozinina stínu nikdy nevystoupí. A tak se ožírá, dělá vylomeniny a doufá, že nad ním ostatní konečně zlomí hůl. Protože Košta ví, že by měl dělat úplně něco jiného, než dohadovat se o tom, jak plašit špačky a jestli posílat do Brna druhák a do Prahy třeťák, nebo naopak. A jestli bude muset pro dosažení svých cílů před ostatními hrát roli naprostého hlupáka, tak to prostě udělá – už v tom má koneckonců praxi…

2
2
1
2
1
1

Cool faktor: dědictví starého krále, alkoholové a jiné excesy, předstírání a skutečnost, sebepotvrzení a převzetí zodpovědnosti


Prajzáci – “Oma” Gertruda Schlossarkova

(* 22. června 41) – 54 let

Od chvíle, co bylo na území Ostravy v roce 1763 objeveno uhlí, se Slezsko stalo významným centrem průmyslu. Doly a továrny vyrostly jako houby po dešti. Začali se sem za prací stěhovat lidé ze všech koutů říše a vytvořili pestrou národnostní směs, která tomuto kraji dodává jedinečný a mnohdy výbušný kolorit. Rozmach těžkého průmyslu ale nešel zcela ruku v ruce se zlepšováním životních podmínek – Slezsko je sice nyní pýchou Drakových zemí v množství surovin, technologiemi ale zatím nedosahuje úrovně Ocelového císařství. 

Po první slezské válce připadlo Slezsko Prusku a do správy nového území byli promptně dosazeni loajální šlechnici. Tato nová převážně katolická vrchnost reagovala na Slavný návrat a tažení Habsburků tuhým odporem. Ostrava se v nové rozbouřené době na čas stala útočištěm křesťanských živlů a jednou z posledních bašt brojících proti pokroku. Když byla konečně dobyta, Drak se nespokojil pouze s popravami místní správy a rebelující šlechty, ale rovněž odebral slezské metropoli městská práva a status, což vedlo k vzestupu prajzských stařešinů na politické výsluní.

I přes tyto politické změny se kola těžkého průmyslu nezastavila. Industriální rozvoj s sebou krom zplundrované země přinesl i obvyklé neduhy přehlížených a bezmocných: chudobu, alkoholismus, kriminalitu a ghúlitidu. Populace nemocných nešťastníku je na ostravsku nadprůměrně četná. Pod vrstvou šmíru či uhelného prachu se totiž obávaná nemoc snadno ztratí…a nepsaná dohoda mezi dělníky, směnovými mistry i vrchností praví, že limity a plnění plánu mají přednost před předsudky a zbytečným jemnocitem. 

Neúnavná činnost mnohých lidových spolků – od havířských charit až po Matici Opavskou, vykřesaly z různorodého obyvatelstva specifické společenství nezdolných žen, mužů i ghúlů  stmelené historickou křivdou a společnou nenávistí k cizím vykořisťovatelům. 

Jaký kraj takový stařešina. Region razovity si do svého čela zvolil “Omu” Gertrudu Schlossarkovou, která vyrostla v malé vesničce na Hlučínsku. Stala se známou pro svou buditelskou a národopisnou činnost. Získala si srdce lidí i díky tomu, že si dovede počínat stejně zdatně na besedě v opavském salónku jako u stolu v harendě mezi chlopy. 

Oma Truda procestovala kus světa a vyzkoušela všemožná zaměstnání, ale jejím domovem je Slezsko a hodlá ze všech sil bojovat za jeho zájmy a za své lidi, aby si pánové v Brně a jiní boháči uvědomili, z čího potu a krve plyne zisk do říšské pokladny. Gertrudu budou velmi zajímat projednávané zákony, ale také otázka Radegastova kultu, jehož plíživý vzestup v kraji, který tradičně náleží vyznavačům divokého Černoboga, velmi znepokojuje kněží, ale i obyčejné Prajzáky uvyklé starým pořádkům. 

Ostatní stařešinové ji poznali jako ráznou a drsnou ženu, ale za poslední dobu, mají úplně jiný důvod k řečem: Gertruda se zcela očividně stala ghúlem. A nijak se za to nestydí, naopak: její stařešinský post ji zůstal a oheň jejího odhodlání plane stále stejně silně. Bude její příjezd na Umírání vnímán jako svérázné gesto odporu, nebetyčný skandál, nebo symbol potřebné společenské změny? Dokáže pohnout veřejným mínění o ghúlech dříve, než ji její choroba (a neodvratná smrt) konečně dožene?

3
1
3
1
2
2

Cool faktor: rázná žena závodící s časem, vyjednávání a tajemství, otázka lidskosti, ghúlitida, životní odkaz

Hráčka bude mít po celou dobu hry nabarvený obličej.


Valaši – Karolinka Baran Garguláková z Jasenné

(* 19. dubna 70) – 25 let

Věrní Valaši nebo též Portáši patřili ke strážcům moravsko-uherských hranic, ale hlavně k ochráncům pořádků na Valašsku samotném už od 17. století. Ti z Valachů, kteří se hlásili k evangelické víře – a nebylo jich málo – se totiž po Bílé hoře vzbouřili proti Habsburkům  a pacifikací problému byli pověřeni právě „ti věrní“ z obyvatel kraje. V časech Slavného návratu si Valaši vzpomněli na své dávné protihabsburské bouře a přešli ke Králi králů. Jejich privilegia jim byla potvrzena a brzy měli novou práci – potírat ty ze svých sousedů, kteří se dost oddaně nepřimkli k nově ustanovenému slovanskému pantheonu. „Věrní  Valaši“ opět nezklamali. Dnes operují jednak proti zbojnickým a pašeráckým tlupám z východu, část jejich oddílů je navíc nasazována na rizikové úseky hranice Říše – aktuálně třeba k Reichenbergu, na hranice s Ocelovým císařstvím, či do sousedství spáleného Polska. 

Karolinka Baran Garguláková je jednou z pravnuček Jurka Křenka, slavného Portášského lajtnanta z Valašské Bystřice. Křenkové si předávali tento titul už desítky let a nikdo jejich práva nezpochybnil. Potom se ale stalo něco neblahého. Oddíl, který vedl její prastrýc Janek Křenek, selhal, snad se dokonce nechal podplatit a z Polska tehdy do Říše pronikla skupinka polských papeženců. Než byli zničeni jednotkami chodských hraničářů, téměř se jim povedlo ochromit důležité struktury říše. Za trest byli Portáši z Valašská Bystřice a jejich rodiny předány k obětování místnímu patronovi Perunovi, aby rozsoudil jeji prohřešek. Byli obětování u dubu spáleného bleskem a jejich jméno bylo vymazáno. Rodinu Karolinky uchránil jen fakt, že se její bába už dlouho předtím provdala za jednoho z Portášů v Jásenném. Rivalita mezi moravskými a českými strážci hranic a pořádku v letech následujících po vymazání rodu Křenků jen vzrůstala. Oba útvary dnes rozděluje hluboká nenávist, a přesto musejí Chodové s Valachy z nařízení Draka úzce spolupracovat. 

Karolinka stejně jako její předkové prošla tvrdým Portášským výcvikem a před sedmi lety nastoupila do služby k oddílu střežícímu hranice karantény Reichenberg. Právě tady se poprvé setkala s Janinou Sladkou Kozinou, velitelkou chodských hraničářů a nejvyšší chodskou stařešinou. A nebylo to příjemné setkání. Kozina nezaváhá, když může Valachům uškodit a Chodům přilepšit – a daří se jí to. Stát se stařešinou a lajtnantem Valachů je proto čím dál tím nevděčnější úloha. Není divu, že nakonec padla na schopnou a ambiciózní Karolinku, zvlášť když se jí už párkrát podařilo zcela eliminovat záškodnické skupiny přicházející zpoza hranic Ocelového císařství a na její valašce se skví poměrně dost zářezů na to, aby umlčela sebehlasitější námitky proti jejímu nízkému věku. Jenže jí samotné nic z toho není dost dobré. Dokáže přitom také očistit jméno valašských Portášů a vrátit sboru dávnou slávu a respekt? Dokáže ukázat nadřazenost Valachů nad Chody? A co víc, dovede být někdy vůbec spokojená?

2
2
3
2
1
2

Cool faktor: posedlost dokonalostí, odbornice na zbojníky a teroristy, odhalování tajemství, spiritismus, love-hate dilema


Bratr Rous Radochovec

(* 26. března 69) – 26 let

Postava může být muž i žena.

Radochovci vždy byli problematický stařešinský okrsek – jsou až extrémními vyznávači Radegasta, oproti jiným stařešinům o dost divočejší, méně civilizovaní, častěji napadají cizí území a mnohem častěji obětují a násilně konvertují jiné lidi.

Rous byl od mala vychováván k tomu, že převezme Radochovce a nasměruje je na klidnější, udržitelnější cestu. V tomto směru do něj hodně investovali i říšské špičky, které potřebovaly v kraji klid a chtěly, aby přinesl kmen aspoň do devatenáctého století.

Jenže když věhlasného stařešinu Rožatu Radocha kontroverzní zpráva zveřejněna Josephem Pulitzerem dohnala k šílenství a následné sebevraždě, nárok na uvolněné křeslo stařešiny se rozhodla vznést kromě dvou synů Rouse a Račena i jeho nejmladší dcera, Raděna Radochova. V zuřivém boji a v ještě zuřivější snaze zavděčit se krvežíznivému Radegastovi, podřízla jednomu ze svých bratrů hrdlo. Rous byl natolik šokován, že se nezmohl na odpor. Raděna nesebrala sílu na to zabít i druhého bratra, avšak zmrzačila ho a vyhnala.

Azyl našel u Košty Rišáka, kde sbíral síly. Je ale čas splatit dávný dluh: chce využít Umírání, aby Raděnu znovu vyzval k souboji o místo. A snad i zachránit její duši.

1
1
2
3
3
2

Cool faktor: kmenové tradice, boj o duši, fyzická rivalita, cesta k šílenství

Postava je na druhou polovinu hry.