Lichtenštejnové byli bohatí a vlivní dávno před Slavným návratem. S kořeny sahajícími do dvanáctého století měli dost času hromadit majetek a moc, a stali se politickou silou, kterou rád cítil za svým trůnem každý panovník. Po příchodu Draka se rod podrobil mezi prvními.
Možná to byla právě od začátku projevená loajalita, co Lichtenštejnům umožnilo uchovat si výjimku mezi ostatní novou šlechtou. Nekřížili se s Prastarou krví a přítomnost rodového Prastarého na svém dvoře vysvětlovali hlubokou oddaností samotnému Drakovi (a mohutným financováním zájmů jeho říše). Zlé jazyky tvrdily, že už tehdy se tajně připravovali na možný převrat. Zrádná dvojakost části rodu vyústila v podporu Napoleonovi během jeho úspěšných tažení – a následně v sežrání této rodové větve. Zbylým Lichtenštejnům byl propůjčen dar: Protože prokázali věrnost, zůstanou v milosti trůnu, ale jako trest za spřízněnost se zrádci musí projít “dobrovolnou“ hybridizací. Důsledkem procesu je mimo jiné značná dlouhověkost, která Lichtenštejnům umožňuje sloužit koruně až do roztrhání (někdy doslova).
Kdo jsou Lichtenštejnové dnes? Ze své výjimečnosti – absence vlastní Prastaré krve – si vybudovali přednost. Lichtenštejnové stále patří mezi nejloajálnější (a někdo říká i nejšílenější) služebníky Dračího panovníka: když jejich synové dosáhnou určitého věku, musejí se vydat do rukou dračích chirurgů a jsou vystaveni krutým procedurám (téměř posměšně nazývaným “Zkoušky“), které z nich udělají to, co jsou – napůl člověka, napůl… Ne. Za jejich zády se říká, že znetvořující proces, který podstupují, pouze lépe zrcadlí temnotu v jejich nitru. Upřímným přáním velké části rodu je získat požehnání Draka zpět a s ním i možnost dalšího rozrodu “přirozenou” cestou.
Do té doby ale hybridizační procedury podstupují dobrovolně a rádi, protože velmi dobře vědí, že kdyby je nepodstupovali dobrovolně a rádi, tvrdě na ně dopadne ruka Draka a (a to je skoro děsivější) patriarchy rodu Jana Josefa.
Jan Josef I. z Lichtenštejna
(* 5. května 1760) – 135 let, fyzicky 50 let
Patriarcha rodu a první hybrid, který byl kdy stvořen. Vypadá ani ne na šedesát – i když „vypadá“ asi není úplně to správné slovo. U někoho, komu z tváře zbyla změť jizev a výrůstků, se to pozná špatně. Jan Josef je bývalý generál, který velkou měrou přispěl k Napoleonově pádu u Waterloo. Ale také je to bratr zrádce Františka Karla z Lichtenštejna, který na Napoleonovu stranu přeběhl. Byla to odměna, nebo trest, že z něho Drak s pomocí svých chirurgů udělal umělého hybrida? Tehdy ještě nepříliš odladěný proces se na Janovi podepsal krutě; člověka nyní připomíná jen zdálky. Pokud ale Jan Josef někdy stál o lidství, dnes už jím pohrdá. Lidství je na světě zbytečně moc, zatímco on a jeho rodina jsou jedineční. Výjimeční.
Jan Josef svůj pomalu plynoucí čas věnuje krom služby koruně svým dětem, vnukům a pravnukům a připravuje je na jejich vznešený úděl. Po desetiletí muže svého rodu zoceluje, aby hybridizací prošli se ctí. Jen silní jej přežijí a málokdo z nich si uchová rozum. Ale kdo by stál o slabochy. Má jen jedinou slabinu: z jeho přímých mužských potomků už zbyl jen Alois, který proti hybridizaci naopak brojí. Jan Josef též těžce nese, že jeho rodu byla odepřena krev Prastarých. Tuto křivdu mu nejvíc připomíná jeho letitý soupeř, Oktavián Ryj Kinský, který byl Drakovou přízní obdařen štědře a přitom ji zvládl jen rozředit a zkalit. Přesto se Oktavián stal hlavou generálního štábu – ačkoliv by na takovém místě měl sedět někdo schopnější. Třeba některý Lichtenštejn…
O co starý muž usiluje především? Udržet se co nejblíže trůnu, zajistit svou pozici v nové Tajné radě a vymoci si Drakovo požehnání ke smíšení s krví Prastarých pro své děti a děti jejich dětí.
Cool faktor: Ztráta lidství, znetvoření, kontrola rodu, důležitá postava armády, vysoká politika
Postava je na první polovinu hry.
Alois I. z Lichtenštejna
(* 18. listopadu 5) – 89 let, fyzicky 40 let
Prvorozený syn Jana Josefa. Kdyby se otec nestal prvním hybridem, byl by Alois následníkem a dědicem lichtenštejnského panství. Takhle je někým, kdo je po zbytek věčnosti podroben železné a nesmrtelné vůli svého otce. Kdysi si ještě jako mladík vymohl cestu do Itálie; údajně za účelem doplnění svého vzdělání a navázání politických kontaktů. Ve skutečnosti doufal, že se tam ztratí, ukryje se v Benátkách pod ochrannou rukou dóžete a Zkouškám se vyhne. Byl člověkem rád a po službě dvoru netoužil. V Itálii byl konečně šťastný. Galerie, plesy, večírky, milenky, milenci! Dokonce tam zplodil nemanželskou dceru Bereniku Orsini.
Říká se, že ho unesli přímo z jednoho z benátských večírků. Neví se, jestli jeho únosce pracoval přímo pro Draka nebo “jen” pro jeho otce. Když se o rok později znovu objevil v rodinném sídle, zprvu ho nikdo nepoznal. Jeho znetvořené tělo prozrazovalo dlouhý a bolestivý proces přeměny. Alois, stejně jako jeho synovci, díky svým tělesným modifikacím téměř nestárne. I když se zdálo, že ho nedobrovolná hybridizace zlomila, nakonec překvapivě uspěl – ne ve vojenství, jak by si otec přál, ale v právnické profesi. Je jeden ze tří hlavních dračích soudců. Chladný, výkonný… a osamělý. Po hybridizaci jako by zapomněl, jaké to je, mít city. Jediné emoce, které by pozorné oko spatřilo, ho ovládnou, když mluví s patriarchou rodu. A je to cit čisté, spalující nenávisti. Nebo je snad přece jen ještě schopen nějakých pozitivních citů? Třebas dokonce i lásky – ať už rodičovské nebo partnerské? Na tuto otázku vždy tak pohotový a analytický Alois odpověď nezná.
Cool faktor: Vzdor vůči pravidlům, hořkost a osamění, analytický mozek, soudce, pomsta, návrat k lidskosti
Alžběta Amálie z Lichtenštejna
(* 3. září 58) – 37 let
Návrat Prastarých vymetl staré pořádky, včetně nedůstojného postavení žen ve společnosti. Žel, Jan Josef je muž, který ve starých pořádcích vyrostl a jen tak se jich nevzdá. Proto zajistil, aby k hybridizaci byli připouštěni pouze muži. Většina dcer mocného rodu tuhle “křivdu“ s radostí uvítala, a nejvíc Alžběta Amálie.
Pro jejího otce byly ženy vždy jen nástroj sňatkové politiky, Alžběta Amálie neměla být výjimkou. To by se ovšem v sedmnácti letech nemohla zaplést s chlípným Deimem von Aehrenthalem. Těhotnou Alžbětu Amálii si Deimos vzít odmítl, ale Jan Josef ho přinutil postoupit Lichtenštejnům jako náhradu za škody některé lukrativní pozemky stejně jako vysokou hotovost. Že kvůli tomuto lehkomyslnému gestu Aehrenthalové finančně vykrváceli, je věc druhá – a rozhodně nepřispěla k budování dobrých vztahů mezi oběma rody. Pokusy provdat Alžbětu Amálii do nějakého jiného respektovaného rodu bohužel selhaly – i proto, že Lichtenštejnové nemají přístup k prastaré krvi.
Ale není všem dnům konec. Alžběta Amálie je krásná, v nejlepších letech, žádoucí a smyslná. A navíc má jiné plány, než strávit nejlepší léta tím, že bude rodit děti někomu, kdo má víc chapadel než zubů. Její mocenské ambice sahají vysoko – chce ukázat tatíčkovi, že i ona i její syn Filip Adam z Lichtenštejna a Aehrenthalu mohou přispět ke slávě rodu.
V posledních letech zažila zvláštní porozumění se svým nevlastním bratrem Aloisem. Oba byli zneužiti k účelu, ke kterému se sami nerozhodli. Možná by jejich spojenectví mohlo vyřešit nejednu starou bolest.
Cool faktor: rodinná vzpoura, mocenské ambice, svádění a flirt, intriky, politika
Filip Adam (z Aehrenthalu a Lichtenštejna)
(* 26. prosinec 75) – 20 let
Nemanželský syn Alžběty Amálie a pohrobek ztraceného Aehrenthala. Jako dítě byl churavý a už ve svých prvních vzpomínkách má pevně zakotveno, že jeho postavení v rodině je přinejmenším… jiné. Matka ho vychovávala sama až do jeho čtrnácti let, pak byl odvezen na rodinné sídlo a doufal, že to znamená Zkoušky. Praděd ale rozhodl rázně: vyloučeno! Znamenalo by to přílišné ústupky a uznání nároku Aehrenthalů, kteří by snad mohli chtít i některé majetky zpět. Na Filipa Adama také byly okamžitě položeny ty nejvyšší nároky.
A Filip Adam se začal snažit. Nevyhnali ho jen proto, že je chytrý a výřečný. Na lidské poměry také velmi pohledný, což se při rodinných shromážděních ovšem považuje za cejch. Ani jedna jizva, ani jedno znetvoření!
Ve svých dvaceti letech žije tak, jak se na syna bohatého rodu sluší: cestuje a utrácí. Má ale tajemství; navzdory tomu, že ho okolí považuje za bonvivána a má se brzy oženit, se udržel neposkvrněným. Nikdy se nedotkl ženy. Pokud jeho rodina nedokázala rozpoznat jeho talenty, je to jejich smůla. Má v plánu narušit znovu rodinná očekávání a vstoupit do klání Paniců – a zvítězit. Co na tom, že je nejméně urozený? Že se mu všichni budou zase smát?
Na tom nezáleží, jde jen o to dostat se v klání co nejdál. V soustředění na cíl mu překáží jediná věc: skutečná planoucí vášeň a láska k někomu jinému, než je sám Drak. Snad jen kvůli ní by svou čistotu zahodil.
Cool faktor: underdog, od kterého nikdo nic nečeká, cesta k úspěchu za každou cenu, láska vs. ambice, střed sporů, panic pro Draka, dva rody
Berenika Orsini (a z Lichtenštejna)
(* 3. ledna 30) – 65 let, fyzicky 28 let
Italka s příměsí prastaré krve. Alois přece jen tehdy v Itálii zasel své sémě, aniž o tom věděl. Italská šlechtična, se kterou si zadováděl na jednom z večírků, porodila dceru Bereniku. Ta se až v dospělosti dozvěděla o svém původu. Tedy aspoň to tvrdí – rod nikdy její nárok neuznal, byť Alois jej také odmítl přímo popřít.
Berenika si jako nemanželské dítě zvykla, že nedostává nic zadarmo, a když něco chce, musí si to vzít. Mluví za ni její práce – a to doslova. Berenika je uznávaná a populární novinářka, která se svým rodem chlubí už jenom tehdy, když potřebuje otevřít dveře do některého z benátských paláců. Říká se o ní, že když větří senzaci, nebojí se využít všechny páky – i ty za hranou zákona.
Reportáž z velkého Dračího umírání je její životní šance. Nejen napsat článek, kterým vytře zraky Evropě, ale také proniknout do nejvyšších kruhů světové politiky. Tolik mocných na jednom místě. Tolik tajemství, lačnících po odhalení… Když zjistila, že na místě bude i její otec a děd, příliš ji to nevzrušilo – proč by ji měl zajímat člověk, kterého ona sama evidentně nezajímala ani trochu? Ale přece jen – je to otec. Neměla by konečně rodovou záležitost nějak jednou provždy uzavřít?
Cool faktor: nechtěný bastard, intriky, senzační reportérka a dobrodružka
Radúz z Lichtenštejna
(* 11. května 71) – 24 let
Rod z Lichtenštejna má, ačkoliv do politiky spíše nezasahují, i nějaké boční linie. A zjizvení na tváři zajatce, kterého přiváží osmanská delegace bude nejspíš Lichtenštejnům povědomé. Vnuk jednoho z bratranců Jana Josefa (i prokletého Františka Karla), Radúz strávil více než rok v osmanském zajetí, ale to, že ho delegace přiváží, nutně neznamená konec jeho věznění. Kdo se za něj postaví?
Radúz své příbuzné zná jen trochu a pojí ho s nimi především to, že také musel projít bolestivou hybridizací, která nechává jizvy na tváři i na duši. To ovšem to neznamená, že ho na umírání nečekají žádní blízcí. Velmi brzy se pustil do vojenské kariéry a vojenskou školu vystudoval společně s Juliem ze Schwarzenbergu – stali se z nich přátelé opravdu blízcí. Jaké bude setkání po jejích dlouhém odloučení? Stejně tak se tu objeví další lidé s ním spříznění, převážně společnou službou v armádě.
Radúz byl zvyklý při plnění úkolů riskovat a pro svou velitelku Maricaru by i položil život. Dokud se k tomu nepříblížil příliš těsně. Teď, když jeho život neznamená nic a může být kdykoli ukončen, upíná k tomu, že jeho zásluhy budou Maricaře stát za to, aby ho vykoupila ze zajetí… Snad. Nebo mu snad dokáží pomoct vzdálení příbuzní? Radúz netuší, jestli bude za pár dní svobodným člověkem, nebo stále bezmocným vězněm. Byl vždy řádným vojákem se spíše klidnou myslí, ale někde v něm hoří plamen, který rozhodně nechce být uhašen. Jeho mysl vedle touhy po svobodě pronásleduje ještě jedna myšlenka: pokud by se podařilo ho osvobodit, co ho vlastně doma čeká?
Cool faktor: mučený zajatec, ohnivá romance, vojenská kariéra, závislost, zklamání a naděje
Postava je na druhou polovinu hry.